Reflexe: Divadlo!

Divadelní improvizace. Nepřipravený dramatický projev. Tento tvůrčí princip má celou řadu podob a forem. V Divadelních reflexích se zaměříme na dvě roviny – na improvizaci jako cíl, kdy divák sleduje představení, které vzniká tady a teď; a pak na improvizaci coby východisko a techniku vedoucí k více či méně ustálenému inscenačnímu tvaru.

Co znamená pojem nezávislé divadlo? A jak prosadit a podporovat jedinečnost nezávislých divadelníků, především tvůrců? Odpovědi hledáme společně s Asociací nezávislých divadel, s předsedou Štěpánem Kubištou a členem rady Petrem Prokopem.

Od začátku roku bylo v Brně uvedeno hned několik autorských inscenací. Místní divadelníci se tak snaží o posílení role současné české dramatiky a o hledání nových autorů.

Ve Zlínském kraji si od 2. světové války konkurují dvě scény - Slovácké divadlo v Uherském Hradišti a Městské divadlo Zlín. Obě divadla v posledních letech trhají divácké rekordy a nezdá se, že by zájem o jejich dramaturgii v tomto regionu opadal.

Divadlo letí... To nemusí platit všeobecně, ale v případě stejnojmenného pražského divadla LETÍ to platí docela určitě. Rok 2018 zahájilo premiérou „Čaj a apokalypsa“, britské dramatické experimentátorky Caryl Churchill. Tu přiblížili dramaturgové Marie Špalová a David Košťák společně s jednou z hereček Zojou Oubramovou.

V neděli 14. ledna skončil v pražském Divadle v Dlouhé 9. ročník nesoutěžní divadelní přehlídky nejen pro teenagery Festival 13+. Celou přehlídku průběžně reflektovali studenti Divadelní vědy na svém blogu nazvaném Divědové na blogu. Dva Divědové, mladí divadelní publicisté – Nikola Škvarová a Lukáš Křížek - tentokrát nahlédli pod povrch dění na Festivalu 13+, aby o něm mohli referovat v pořadu Reflexe. Divadlo!

Každé divadelní dílo je výsledkem dramaturgického procesu. Dramaturgové, zvláště českých kamenných i alternativních divadelních scén, v pořadu promluví o důležitosti dramaturgie, jejích neostrých hranicích i o moci, kterou dramaturgové jakožto spoluautoři divadelního díla disponují. Zjistíme, jak se na scénu pražského Národního divadla dostávají tituly, jako je Faust, nebo proč v pražské MeetFactory inscenují dramatizace současných světových románů.

Kdo jsou a budou malí/velcí hrdinové, kterým se věnuje nová sezóna Divadla Lampion v Kladně?

Divadlo Drak v Hradci Králové patří bezpochyby k výjimečným zjevům divadelního života. Už šedesát let budí doma i v zahraničí úctu kritiků a obdiv diváků. V dějinách českého divadelnictví je jen málo souborů, které by měly tolik neotřelosti, dynamiky a tvůrčí vynalézavosti.

Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Tak muzikál charakterizoval teatrolog a dramaturg Ivo Osolsobě. Zejména u nás ale panuje představa, že muzikál je divadelní žánr zábavný a v porovnání s jinými méněcenný.

Polské divadlo je angažované, vzbuzuje rozruch a skandály. Příběh polského divadla a umění by se měl podobat tomu českému. Je ale jiný. Kolik ze své radikality přenesl jeden ze současných významných polských režisérů – Jan Klata – do své první české inscenace? O polském divadle, polské kulturní politice a české inscenaci v rukou polského režiséra.

Obměnil herecký soubor i dramaturgii a po dvou letech došlo k výměně kmenového režiséra Štěpána Pácla za Jana Friče. Jak umělecké vedení Daniela Špinara v činohře Národního divadla vnímají odborníci? Ptali jsme se divadelních publicistů, Jany Soprové a Martina J. Švejdy.

Jsou mladí a teprve nedávno ukončili své vysokoškolské vzdělaní. Po letech strávených v bezpečí školy se však musí vydat svou vlastní cestou a najít si nějakou, ideálně, stálou práci. Jaké nástrahy jim profesionální divadelní praxe klade? Jaké jsou profesní touhy a cíle mladých divadelníků?

Lidé s různým znevýhodněním touží hrát divadlo, chtějí být herci, autory, výtvarníky i režiséry. Ať už jsou to lidé – divadelníci – s psychickým onemocněním či jinou jinakostí, přejí si stát na jevišti, sklidit potlesk a komunikovat s diváky. Divadelní tvorba ve specifických skupinách je zaměřena na kreativní práci lidí s postižením.

Většina francouzských divadel nemá stálý herecký soubor. Umělecké spolky i jednotlivci účinkují v divadlech jen na určitou dobu nebo v rámci konkrétního projektu. To ale není případ Théâtre de l’Aquarium, které vedou herci, herečky i režiséři dohromady. Spolek La vie brève se tak ujal vedení jedné z pozoruhodných pařížských scén. A to je na francouzské poměry nevídané.

Jak se daří divadlu, které je nejzápadněji položenou profesionální scénou republiky? Do Západočeského divadla v Chebu se vydala Michaela Svobodová. K mikrofonu si pozvaly uměleckého šéfa divadla Zdeňka Bartoše, dramaturgyni Martinu Pokornou a stálici souboru herečku Radmilu Urbanovou. Na těsně porevoluční dobu v pořadu zavzpomínala tehdejší dramaturgyně divadla Alena Zemančíková.

Zapomeňte na piráty z Karibiku, zapomeňte na romantiku kokosových palem, nekonečných pláží a moře vlnící se v rytmu karnevalu. V divadelních Reflexích vám přinášíme trochu jiný obraz Martiniku, jednoho ze vzdálených cípů Evropy, plného magie, bolestné historie a především tvůrčí inspirace.

Co podle divadelníků může děti v divadle zajímat a čím si získat jejich pozornost? Na to se v pořadu Reflexe. Divadlo zaměřil Michael Sodomka, který se setkal s představiteli jedné z takových scén – s divadelníky z Divadla Radost v Brně.

Pobřeží slonoviny, Burkina Faso, Mali a Jihoafrická republika. Takové jsou cíle našeho putování subsaharskou Afrikou v divadelních Reflexích. Tentokrát za divadelními festivaly, kterých je v tomto dílu světa víc, než si myslíme. Mnohdy mají nejen originální názvy, ale i velmi netradiční pojetí.

Jak vymezit v kontextu ruské divadelní sítě těžko definovatelný pojem „politické divadlo“ a proč jsou někteří divadelníci trnem v patě současné ruské vlády? O těchto i dalších tématech v pořadu promluví teatroložka a divadelní publicistka Marcela Magdová. Řeč bude také o jedné z nejvýraznějších tvůrčích osobností současného ruského divadla, a tedy Kirillu Serebrenikovi.

V posledním letošním díle pořadu Reflexe: Divadlo!, se Ondřej Škrabal se svými hosty blíže zaměřil na srovnání polského a českého prostředí, potažmo vymezení společenské role divadla v obou zemích. Společně je zajímalo, jak veřejnost vnímá divadelní instituci – a naopak: jak jde divadlo veřejnosti svou komunikací naproti. V diskuzi zaznělo také jednotlivé příklady, jak některá divadla svou společenskou roli definují nebo politické limity takových divadelních aktivit.

Kalifornská metropole San Francisco se v první polovině listopadu stala dějištěm jubilejního desátého ročníku San Francisco Dance Film Festivalu. Byla to příležitost pro taneční publicistku Janu Návratovou, kterou zajímalo, jak taková událost ve slavném městě květinových dětí vypadá.

Francie bývá často považovaná za zemi, která je kultuře nakloněná. Může za to i speciální status, který uděluje umělcům působícím v divadelním a hudebním prostředí – takzvaná intermittence. Jak přesně podpora funguje? Jaké jsou její výhody a nevýhody? A vydrží do budoucna?

Pražský divadelní festival německého jazyka do české metropole přivezl divadelní produkce z Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska či Lichtenštejnska. O tom, jak se letošní festival vydařil, co můžeme označit za jeho vrcholy a které produkce naopak přinesly zklamání, hovoří teatroložka Marcela Magdová.

Kam za pohybovým – fyzickým – divadlem v Brně? Takových míst už v tomto městě přibývá. Jedním z divadel, které si pohybové, fyzické nebo též nonverbální divadlo deklarovalo jako součást své dramaturgie, je Buranteatr.

Víte, co je Uzinduzi? Co má společného Václav Havel s Taufíkem al Hakímem, Sony Labou Tansim či Gustavem Akakpo? Kolik piv vypije během představení představitel Sládka v nigerijské Audienci?

Na tuto otázku se snaží odpovědět Alena Zemančíková se svými hosty, režisérkou Lídou Engelovou a dramaturgem Martinem Urbanem.

Už na začátku divadelní sezony se jen v Praze nabízí návštěva pětice nemálo významných mezinárodních festivalů. Za posledních zhruba pět let na české divadelní scéně přibyly i festivaly nové, které se daří postupně etablovat. Jaká je dnes pozice festivalů na české divadelní mapě a jaké jsou dnes tendence v oblasti festivalové dramaturgie?

Skoro to vypadá, že se Městským divadlům pražským hned z kraje sezony povedla trefa do černého. Repertoár svých tří scén se umělecké vedení rozhodlo obohatit o muzikálový titul Lazarus, jehož autorem byla jedna z nejvýraznějších osobností světové popové scény, David Bowie.

Festival d`automne patří podle odborníků k nejlepším přehlídkám ve Francii, které se zaměřují na současný tanec, divadlo a hudbu. Postupně se do programu dostalo i vizuální umění, performance a kinematografie. Součástí letošního programu je i inscenace Obyčejní lidé pražského Divadlo Archa.

HaDivadlo stojí na prahu 45. sezóny s tématem „Zdroje“. Navazuje tak na předchozí sezónu „Práce“. O tom, jak na sebe tato témata navazují, stejně jednotlivé inscenace, promluvili kmenoví tvůrci i zástupci Centra experimentálního divadla, jehož je HaDivadlo součástí.

Festival Pražské křižovatky už potřetí pořádala Činohra pražského Národního divadla. Stejně jako předchozí ročníky za festivalem stojí především dramaturgyně Marta Ljubková a Sodja Lotker. Kromě data konání, které se již tradičně odvozuje od narozenin Václav Havla, si festival udržuje akcent směrem k politickému či angažovanému divadlu, ale také přesah k nejrůznějším druhům scénického umění.

Budování mostu mezi českou a francouzskou divadelní kulturou, o které se už pět let snaží spolek Sněz tu žábu, se letos dostalo do další fáze a to díky druhému ročníku festivalu současného českého divadla a dramatu Na skok do Prahy.

Přitahuje jevy odstředivé, periferní nebo podzemní, překračuje dosud „zřejmé“, většinou jen konvencí udržované druhově-žánrové hranice, jako je happening, akční umění, instalace, site specific, nová média, ale i paradivadelní projevy, rituály a ceremonie. Řeč je o festivalu …příští vlna/next wave…

Když se řekne africké divadlo, většině z nás se vybaví „skupinka pomalovaných, v sukénkách oděných černochů, ozdobených korálky a peřím, křepčící za zvuku bubnů u ohně. Vlastně spíš než o divadlo jde o rituál“, pomyslíme si. „Vždyť přece Afričané divadlo v pravém slova smyslu nemají. Divadlo je totiž vynález antiky.“

Nová sezóna v Městském divadle Kladno nezačíná v příliš příznivé atmosféře. Původního jednatele město v červenci odvolalo a na jeho místo jmenovalo jednatelku novou. V kladenském divadle se tak po čtyřech letech opakují rozbroje při výměně šéfa.

Po jiném a novém divákovi se letošní ročník festivalu slovenského současného divadla a tance KIOSK v Žilině zaměřil na diváka zapáleného. Důvod? V polovině května shořel jedinečný sál kulturního centra Stanica – Žilina Záriečie nazvaný S2, tradiční srdce festivalu. Absence tohoto prostoru ovlivnila letošní ročník, a to jak dramaturgicky, tak dalším vykročením festivalu směrem do samotného města Žilina.

Festival d´Avignon je podle slov jeho ředitele Oliviera Py živoucí utopií, zkrátka jednou z největších, nejstarších a nejprestižnějších mezinárodních divadelních přehlídek na světě. Po sedmnácti letech se na avignonskou scénu vrátili i Češi.

Svěcení jara, Café Müller, Modrovous, Karafiáty, Danzón, Palermo Palermo, Kontakthof – to jsou jen některé tituly z více než čtyř desítek choreografií, které vytvořila pro repertoár Tanztheatru Wuppertal Pina Bausch, jedna z největších postav v dějinách tance.

Kudy vede cesta k pochopení a ovládnutí světla ve scénickém prostoru? Jaké jsou požadavky a trendy v tomto oboru a jaký prostor pro tvůrčí kreativitu nabízí? Odpovědi na tyto otázky hledali světelní designéři Pavla Beranová, František Fabián, Jiří Šmirk i francouzský audiovizuální umělec Romain Tardy.

Scénografie je místem spolupráce, kde scénografové mísí, spojují a mažou hranice mezi celou škálou uměleckých disciplín. Pražské Quadriennale se odpoutalo od tradičního vnímání scénografie a důsledně ukazuje, že scénografii lze i prožít a zažít.

V praxi se často používá pojem „činohra" jako synonymum pro tradiční divadlo. Jako každý pojem se ale i činohra vyvíjí. Kterým směrem a kde se inspiruje? Definujeme dnes činohru na základě předem napsaného textu, dodržení klasické dramatické stavby nebo dramatických situací?

Čtvrtým rokem se mezinárodní festival Divadelní Flora soustředí na uvádění německojazyčných činoherních inscenací. Po profilové sekci Regie: Dušan D. Pařízek, Wien nebo programových liniích Das fließende Europa a Gegen die Wand letos v největším rozsahu, a to v rámci festivalového leitmotivu Schreie und Flüstern, tedy Šepoty a výkřiky.

Jakou roli v soužití odlišných kultur může hrát divadlo? A má mít herec i sociální roli? Na tyto otázky hledala odpovědi Magdaléna Rejžková, která v Marseille žije.

V pořadu Reflexe. Divadlo! se divadelní publicista Lukáš Křížek zaměřil na průběh a reflexi pátého ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu / Mange ta grenouille, který se konal od 10. do 12. května v pražském Studiu ALTA.

Stále častěji se v umělecké tvorbě objevuje téma ekologie. I v té divadelní. Může ale být samotná divadelní produkce ekologická a šetrná k životnímu prostředí? Kde se mohou české scény inspirovat a je pro divadlo ekonomické chovat se ekologicky? A neměla by být před pravidly ekologického chování vždy upřednostněna svoboda umělecké tvorby? Na to hledají odpovědi dnešní Reflexe.

Jedním ze zásadních divadelních festivalů, které se pravidelně pořádají v České republice, je bezesporu Setkání/Encounter pořádaný brněnskou divadelní fakultou Janáčkovy akademie múzických umění. Letos mezi 2. a 6. dubnem proběhl již dvacátý devátý ročník. Stejně jako každý rok jej organizovali studenti školy, primárně oboru divadelního manažerství. Jako motto festivalu letos zvolili: „Setkání léčí.“

Manipulace, uplatňování moci, jedinec versus společnost, vykořeněnost, maloměšťáctví či ekologická krize. To jsou témata, která zajímají nastupující generaci divadelních režisérů. Většině z nich ještě nebylo třicet, ale na českých scénách už nejsou žádnými nováčky. Ukázky z tvorby některých z nich nabídl festival Nová Komedie, jehož první ročník uspořádala Městská divadla pražská v prostorách divadla Komedie.

Jde o verzi choreografa Johna Cranka, která vznikla pro stuttgartský balet v roce 1963. Je to poprvé, kdy bude Crankova verze choreografie uvedena mimo německé území, což z aktuální premiéry dělá mimořádnou událost.

Činoherní klub v Praze založili v roce 1965 režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý. Záhy se k nim přidali další tvůrci a společně se jim povedlo něco mimořádného – vybudovat divadlo herců, které nebylo svázáno programem a koncepcí a ve kterém se, jak říkal Pavel Landovský, hrálo téma. Prostřednictvím hledání možností herců hledalo i možnosti člověka. Během jediné sezony 1964/1965 se stalo jedním z nejpopulárnějších pražských divadel.